Hledá se dobrý učitel

Hledá se dobrý učitel

Špatné výsledky českých žáků v mezinárodních výzkumech opět ukázaly na viníka - učitele. Staromódní učební metody, přehnaná přísnost a šprtání faktů, to jsou tradiční příznaky nemoci českého školství. A učitelé mají tradiční protitrumf - nízké platy. Přesto se dílčí změny už dějí a brzy bude nemocnému podán i ten nejsilnější lék.

Kateřina Čopjaková (Respekt, 21. 1. 2009) - Proč si myslíte, že Ivan nevstoupil do jeskyně, odkud se line čarokrásný zpěv?" ptá se učitelka češtiny Kateřina Šafránková na jedné pražské základní škole. Pohotově se zvedá první ruka. "Podle textu měl příliš krátké nohy, takže byl asi ještě malý," zní odpověď. "Mohl to být liliput," ozve se někdo zezadu a třída se rozesměje. "Dobře, jiný nápad. Mohlo by jít o nějakou hlubší metaforu?" Chvíli je ticho, třída usilovně přemýšlí. "Bude to metafora nezralosti a nepřipravenosti na to, co ho tam čeká," odpovídá mladá žena se jmenovkou Iva přišpendlenou na "skejťácké" mikině. "Souhlasíme s Ivou? A proč?" ptá se češtinářka Šafránková svých žákyň - patnácti učitelek češtiny z celé republiky, které si od loňského října jednu sobotu v měsíci zase sedají do lavic a znovu se učí. Na začátku svého školního dne odevzdávají češtinářky domácí úkol, pokračují "aktivitkou na zahřátí" nazvanou "moje zvířátko", během níž ostatním představí svého domácího mazlíčka z dob dětství, a pak už hlavní náplň - skotská pověst o Ivanovi a tulení kůži, kterou se učí rozebrat pomocí metody řízeného čtení: text si nepřečtou najednou, ale rozdělený na části, po kterých následují otázky po smyslu a dalším vývoji příběhu. Tato metoda je ideální pro zdokonalování čtenářské gramotnosti, ve které jsou české děti tradičně slabé. Kateřina Šafránková, lektorka občanského sdružení Kritické myšlení, které pořádá kurzy pro další vzdělávání učitelů, se snaží přivést své svěřence k chválení prací žáků, nikoli jich samotných. "Jaký je rozdíl mezi tím, když řekneme žákovi, že je jednička, nejlepší, nebo že tato jeho slohová práce je výborná proto a proto?" ptá se Šafránková. A postupně tak navádí své "žákyně" k tomu, aby si uvědomily, že i pochvala podaná špatným způsobem může ublížit a stresovat jejich žáky. "Pokud dítě budeme nálepkovat slovy šikovný, nejlepší nebo nejchytřejší, bude mít strach z neúspěchu a obávat se chyb. Když chybuji, už nejsem nejlepší, už nejsem pro paní učitelku šikovný. Stejně tak u kárání nemůžeme říkat ,jsi lajdák, neschopný', ale ,této práci si nevěnoval dostatečnou pozornost, toto se ti nepovedlo', jinak dítě ztratí motivaci," vysvětluje Šafránková. A rozbíhá se diskuse, jak tedy hodnotit a proč.

Vstávám v pět a běžím

Celé to zní jako krásná zpráva o úžasných českých učitelích, ale i tento alternativní model je malou laboratoří nešvarů tuzemského školství. Sobotní kurz češtinářky Šafránkové je určen úrovni základní pokročilí a všechny učitelky jsou zde ze svého vlastního zájmu. "Kvůli těmto hodinám vlastně lektoruji. Tito pedagogové se sem přicházejí opravdu něco naučit a aktivně se na kurzech podílejí," říká paní Šafránková. Pak jsou zde však kurzy, kam učitelé přicházejí na přání svých šéfů a někteří z nich takřka "nedobrovolně". "Část z nich odsedí to, co musí, nebo kopíruje negativní chování svých vlastních žáků - vyrušuje, nespolupracuje. Prostě vás zkouší a vy to musíte ustát," pokračuje lektorka Šafránková a přiznává, že pokud nechtějí učitelé sami, žádný kurz jejich přístup k učení nezmění. Některé zapálené kantorky na kurz přijíždějí i z odlehlejších částí republiky. "Vstávám v pět, běžím na vlak a dvakrát přestupuji," říká paní Jiřina, která učí češtinu a dějepis na Obchodní akademii ve Žďáru nad Sázavou. Čtyřicetihodinový kurz v ceně 3000 korun bez cestovného si navíc platí sama, škola na něj podle jejích slov nemá peníze. Paní Jiřina učí jednadvacet hodin týdně a deset v průměru stráví opravováním a přípravou na výuku. Její čistý plat je patnáct tisíc korun. "Mám štěstí. Manžel pracuje taky ve školství, takže chápe moji touhu po dalším vzdělávání a jako rodina máme jiné priority než materiálno," říká. "Takže kurz pro mě je podle nás smysluplná investice." Otázkou také zůstává, kolik absolventů a absolventek kurzu Kritického myšlení nové metody použije v praxi. "Přesný výzkum na to nemáme. V každém vyučovacím bloku se ptám, jestli češtinářky nějaké cvičení nebo metody použily ve výuce, a většinou odpovídají kladně," přemítá lektorka Šafránková. A dodává: "Od jednotlivých aktivit, které občas použijete, k změně celého systému výuky je ještě dlouhá a náročná cesta a jediný kurz nebo dva vám ji nedají. Je potřeba systematického a pravidelného vzdělávání."

Já se nudím, prosím

Přibližně před dvěma lety české školství prodělalo zásadní revoluci: místo závazných shora daných osnov se přešlo na tzv. rámcové vzdělávací programy. Cílem reformy bylo dát školám více volnosti, umožnit jim propojení vyučované látky v jednotlivých předmětech, což slibuje pružnější způsob učení, spjatý více se životem než s šedivými teoriemi. Na hodnocení dopadů reformy je jistě brzy. Přesto na některých školách by také dost možná nebylo co hodnotit: reforma zůstala na papíře, alespoň tak se to šušká mezi českými odborníky na školství. Chybu přitom není třeba hledat jen na straně učitelů a vedení škol. Ministerstvo školství sice spustilo na internetu metodický portál s radami, příručkami a zahraniční inspirací, žádné dlouhodobější kurzy, jak tento,pro mnohé nový přístup k vzdělávání zvládnout, se však nekonaly. Každá škola dnes dostává od kraje roční příspěvek na učebnice a další vzdělávání pedagogů, jehož výši předem nezná. Vzhledem k tomu, že pozornost krajů se soustředí především na středoškolské vzdělávání je příspěvek pro základní školy nízký a často nestačí ani na nové učebnice. Základní škola v Čelákovicích se proto drží raději starého systému, kdy na žáka dostávala 50 korun ročně. Při počtu 430 žáků tedy vyšetří 21 500 korun, jež dále rozdělí mezi 21 kantorů. "Za tyto peníze financujeme kurzy první pomoci, odborné vzdělávání, ale i průpravu pro učitele jezdící s žáky na lyžařské výcviky," vypočítává ředitelka čelákovické základní školy Jaroslava Burkertová a přiznává, že ne na každého se vždy dostane. "Pokud nemám na celé zaplacení kurzu, přispěji kantorovi alespoň částí," říká. Představa, že by každý čelákovický učitel - a stejně tak jeho kolegové po celém Česku - absolvoval ročně alespoň jeden dlouhodobější kurz, který by mu pomohl lépe pochopit dnešní děti a nabídl mu nové metody, jak udržet jejich pozornost a nedat vzniknout kázeňským problémům, je tedy nereálná. V neposlední řadě je zde motivace: jak donutit ty, kteří zase takový zájem nemají, aby se dále vzdělávali? A je korektní chtít po učitelích, aby pracovali o víkendech? V často citovaném výzkumu TIMSS za rok 2007, který přinesl zneklidňující výsledky o zhoršujících se znalostech českých žáků v matematice a přírodních vědách, se na předních místech umístily ty země, jež mají jasnou státní a systematickou podporu dalšího vzdělávání pedagogů. Na přední pozici skončila postkomunistická Litva, jejímž učitelům v závislosti na dalším vzdělávání roste nebo klesá plat. Litevský státní vzdělávací institut pořádá pro učitele povinné kurzy, po jejichž absolvování postupují do vyšší platové kategorie. Pokud se při dalším navazujícím kurzu ukáže, že učitel si metody z minula nepamatuje, může mu naopak plat klesnout. Používání nových metod se pak kladně projevuje i na vztahu litevských žáků k výuce exaktních předmětů - mezi 59 sledovanými zeměmi mají třetí nejvyšší index oblíbenosti matematiky a první přírodních věd. Naopak největší zhoršení ve vztahu žáků k oběma sledovaným předmětům zaznamenalo Česko, Velká Británie a Slovinsko. Třetina českých dětí navíc přiznává, že se ve škole nudí.

Recept na úspěch

"Máte všichni svou ruličku toaletního papíru?" ptá se svých čtrnáctiletých žáků učitelka matematiky Lenka Tejkalová. "Dobře, teď si tipněte, jaký má tato rulička obsah v centimetrech," říká a v ruce drží bílou čtvrtku s namalovaným čtverečkem představujícím centimetr čtvereční. "Z kolika těchto čtverečků se skládá rulička?" Ester tipuje čtyřicet, Rony sto čtyřicet čtyři, Olda dvě stě padesát. "Dobře, a teď jak si to můžeme změřit?" ptá se znovu učitelka Tejkalová. "Je to obdélník," ozve se ze třídy. "Jasně. Takže si změříme jeho strany a vypočítáme obsah," přikyvuje matikářka a posílá po třídě nůžky, aby si žáci mohli ruličky rozstřihnout. Nejblíže byl skutečnosti se svým odhadem Rony, k výsledku se však s pravítky dopátrají rychle i všichni ostatní a s pomocí učitelky a hlavně vlastního výpočtu pochopí, proč si vsadili špatně. Z minulé hodiny už třída ví, jak vypočítat obsah kružnice, mohou tedy nenásilně přejít k příkladu, kde se počítá obsah válce. A to dokonce válce podélně rozpůleného, což je tvar pojízdné garáže, kterou vymyslel pan Kutil z učebnice matematiky. Zadání zní: spočítat, kolik plachty bude pan Kutil potřebovat na zakrytí garáže, a sestavit k tomu vlastní vzoreček. Pomůcka: používání kalkulaček v mobilech povoleno, práce ve dvojicích taktéž. Nejrychlejší je Timo - výsledek i samostatně vytvořený vzoreček jsou správné. Naopak dvojice Ester a Ester se s plachtou pro garáž pana Kutila trochu trápí. Timo na pobídnutí učitelky jde svůj "recept na úspěch" předat dívčí dvojici. Mezitím matikářku Tejkalovou volají další žáci, aby se podívala na jejich pokusy. Někde je dílčí chyba nebo se zapomnělo na sestavení vzorečku a jinde je vše v pořádku. Učitelka matematiky a angličtiny Lenka Tejkalová (27) nevede zrovna typickou českou třídu na typické české škole. Ve třídě, kde se řešil problém pana Kutila s plachtou na pojízdnou garáž, je šest žáků, v dalších, kde učí angličtinu, až dvanáct. Týdně Tejkalová učí čtrnáct hodin a říká, že plat má na české školství více než slušný (konkrétnější být nechce). Jedná se o církevní Lauderovu základní školu a gymnázium při Židovské obci v Praze. "Nemusím řešit žádné technické problémy s pomůckami ani počtem kopií, které potřebuji k výuce. Učitelskému sboru je k dispozici koordinátorka, která jej seznamuje se školskými reformami, a speciální pedagožka," vypočítává učitelka Lenka Tejkalová. Jistě, teď lze namítnout: v takových podmínkách se to pak učí, ale matikářka Tejkalová se musí vypořádávat s komplikacemi pro mnoho českých učitelů nepředstavitelnými. "Ve třídě mám žáka z pravoslavné rodiny i z židovské ortodoxní, dívku s dyslexií, dysgrafií a dyskalkulií, úžasně nadané dítě na matematiku z pěstounské rodiny, kluka, co ještě před rokem nemluvil česky. Prostě takovou všehochuť, která mě nutí pořád k výuce přistupovat jinak," popisuje. Tato barevnost je pro české, tradičně selektivní školství, které vede podle mezinárodního výzkumu PISA z roku 2006 ke stále se zvyšujícímu rozdílu mezi dobrými žáky a těmi z opačné strany spektra, dost nezvyklá.

Naučte mne učit

I když je Lauderova škola v mnohém netradiční, i tady se řeší běžné výchovné problémy jako neomluvené absence, pozdní příchody, šikana a samozřejmě i obvyklejší záležitosti jako nechuť žáků k učení s příchodem puberty. "Loni jeden z chlapců na matematice tak s frekvencí pěti minut pokládal neustále otázky typu: Proč se to mám učit? Na co mi to bude? Na co mi budou zlomky? Moje jednotlivé odpovědi začaly zabírat většinu hodiny," vzpomíná Tejkalová a dodává, že takto to dál nešlo. "Nakonec jsem udělala hodinu o biologii mozku a vlivu humanitních a exaktních předmětů na rozvoj hemisfér," popisuje. A malá lekce z biologie měla nečekaný úspěch. "Ne že by se tento žák přestal úplně ptát, ale dnes mu odpovídají jeho spolužáci a zároveň dávají najevo, že vysvětlení už se mu dostalo, tak ať nezdržuje hodinu," říká pobaveně. Mít flexibilní přístup k učení a poradit si s různými žáky ji však nenaučila pedagogická fakulta. "Nevadilo mi, že většinu času zabírala odborná stránka předmětů, ale to, že ,jak učit' bylo často poněkud vedlejší. Kdybych už od gymnázia neučila na jazykovkách a nedoučovala, tak těch pár hodin praxe, které jsme měli, by mi určitě nestačilo," vzpomíná Tejkalová, která by bylo pro, aby metodika s praxí dostaly mnohem více prostoru. Za největší slabost pedagogického terciárního vzdělávání považuje, že jí nikdo příliš neporadil, jak učit v jedné společné hodině různě nadané děti. "Vím, jak se jednotlivě věnovat dyslektikovi i výjimečně nadanému dítěti. Ale jak toto spojit v jedné hodině, aby se mi jeden nenudil a druhý nestíhal, to se učím dodnes," přiznává. Ministerstvo školství a tělovýchovy v mnohém slibuje změny. Připravují se učební mapy, které by měly pomoci ujasnit, co by žáci v určitém věku a na určité úrovni měli zvládat, po kterých pedagogové volají už léta. Navíc na konci roku ministerstvo oznámilo, že začíná vytvářet návrh učitelského standardu - obecných dovednosti a schopností, které by učitelé na všech stupních vzdělání měli mít. "První návrh učitelského standardu zveřejníme na konci letošního února," potvrzuje náměstek ministra školství Ondřeje Lišky Jindřich Kitzberger a dodává, že standard bude mít trojjedinou roli. "Formulujeme jasně státní zakázku vůči vysokým školám připravujícím učitele. Dále by měl sloužit samotným učitelům pro jejich sebereflexi a další vzdělávání a v neposlední řadě by se měl stát podkladem pro vytvoření kariérního růstu, ve kterém by učitel mohl stálým zdokonalováním dosáhnout na vyšší stupně kariérního žebříčku," vypočítává. Po představení v únoru bude následovat podle představ ministerstva široká veřejná diskuse a v polovině roku by měla být hotová pilotní verze, jež bude platit jako doporučení. "O rok později by se v ideálním případě měla stát součástí zákonné normy," slibuje náměstek Kitzberger. Jakkoliv plány ministerstva školství budí naději, jeden ze zásadních problémů zůstává - a to množství peněz, které český stát investuje do školství. Podle výzkumu PISA z roku 2006 Česko do školství investuje podprůměrně a v tomto srovnání jsou - i přes všechny negativní jednotlivosti - výsledky českých žáků nadprůměrné. Tak to ale nebude věčně. Ministr školství Ondřej Liška (SZ) to ví a slibuje, že v nejbližších dnech se sejde s ministrem financí Miroslavem Kalouskem a premiérem Mirkem Topolánkem, aby je požádal o více peněz. "V období krize se na školství nesmí šetřit. Právě naopak musí se investovat do budoucí kvalifikované pracovní síly a vývoje, které opět rozjedou ekonomiku," říká ministr Liška a připomíná příklad skandinávského vzdělanostního šampiona. "V době recese Finsko nalilo peníze do školství a dnes má Nokii, my máme Hyundai," srovnává Liška. Nakolik bude ministr Liška úspěšný v přesvědčování svých vládních kolegů, ukážou následující týdny.